Já jsem malý mysliveček...

Motto: "Chce-li člověk zabít tygra, nazývá to sportem. Když chce tygr zabít jeho, říká tomu projev zuřivosti" (George Bernard Shaw)

(Úryvek z detektivky,  která nikdy nevyšla)

„Toho Prouzova kocoura zabil někdo z nich určitě jenom pro zábavu. Pro co jiného myslivci zabíjejí?"
„Podle vás jsou tedy myslivci lidé, které baví zabíjet?“ zeptal se udiveně kapitán Trnka.
„Jsou to lidé, které baví střílet do živých terčů,“ odpověděla  Lenka Součková. A se zvláštním zábleskem v blankytně modrých očích dodala: „Líbí se vám tahle formulace víc?"
Kapitán Trnka pomalu zavrtěl hlavou.
„Ani ne. Myslivost přece není jenom lov zvěře, ale taky její chov a ochrana! Aspoň tak se to píše v mysliveckých příručkách!“
Lenka Součková se rozesmála. A přikývla:
„Máte pravdu, soudruhu kapitáne. Pokud jste ovšem ty příručky četl opravdu pozorně, mohl jste se dozvědět, že hlavním prostředkem chovu užitkové zvěře je zabíjení pro chov nežádoucích jedinců, zatímco hlavním prostředkem ochrany užitkové zvěře je zabíjení zvěře škodné! Jak vidíte, s problémem vztahu k zabíjení živých tvorů se musí vyrovnat každý myslivec bez výjimky, protože bez zabíjení zvířat by z celé myslivosti zůstalo jen pár pošetilých obřadů a slang, kterým urození lovci dávných časů cudně maskovali krvežíznivou podstatu své atavistické záliby! Místo krve říkají "barva", místo umřít "zhasnout" a tak...“
„Sama jste přece řekla, že bez zabíjení škodné zvěře se při ochraně zvěře užitkové neobejdeme!“
„Nic takového jsem neřekla, milý soudruhu vyšetřovateli! Ve zmíněných příručkách se můžete dočíst také to, že škodná zvěř odstraňuje z přírody především slabé a nemocné jedince, tedy takové jedince, kteří se – jako pro chov nežádoucí – musí odstraňovat průběrným odstřelem, prováděným členy mysliveckých jednot! Kdyby tedy udatní členové mysliveckých sdružení neodstraňovali z přírody škodnou, nemuseli by odstraňovat ani pro chov nežádoucí jedince zvěře užitkové, protože by to škodná dělala za ně.“
„Proč to tedy dělají?“
„Pokud člověk dělá něco, co dělat nemusí, dělá to obvykle proto, že ho to baví!“ ušklíbla se nevesele Lenka Součková. „No a já prostě nemám ráda vrahy!“
„Vrahy? Ale to přece ... co mají vrazi společného s ...“
„Kdo zabíjí, je vrah! Nebo to už neplatí?“
„Samozřejmě že ano, ale záleží snad na tom, KOHO zabíjí!“
„Možná vám nebo myslivcům! Já žádný rozdíl mezi zabíjením zvířat a lidí nevidím!“
„Zato zákon ho vidí, slečno Součková!“ usmál se shovívavě kapitán. „Vraždou ve smyslu paragrafu 219 trestního zákona lze nazvat pouze usmrcení člověka, zatímco usmrcení zvířete je podle paragrafu 19 zákona číslo 60/1961 považováno nanejvýš za drobné poškozování majetku v osobním vlastnictví!“
„Ve středověku prý existoval zákon, podle něhož se zabití šlechtice trestalo smrtí, zatímco zabití sedláka pouhou peněžitou pokutou!“
„To bylo v temném středověku!“ namítl lehce otřesený kapitán Trnka. "Dnes jsou si všichni lidé rovni!“
„Jistě. A místo sedláků se beztrestně mordujou zvířata!“
„Vy jste sofistka, slečno Součková!“
„To je trestné?“
„Jak kdy,“ usmál se kapitán, trochu zaskočený tou záplavou upřímně míněné demagogie. Rozhovor s půvabnou slečnou kastelánkou sice už dávno překročil hranice korektního výslechu, v tomto případě mu to však nijak zvlášť nevadilo. A tak se zeptal, podle svého přesvědčení velmi rafinovaně: „Podle vás je tedy vrahem i řezník na jatkách?“
„V zásadě ano, i když ten má aspoň tu polehčující okolnost, že si zabíjením zvířat vydělává na živobytí. Naproti tomu ti vaši myslivci platí nemalé částky jenom za to, aby mohli zabíjet čistě pro potěšení!“
„Nejste náhodou vegetariánka?“
„To tedy ani náhodou nejsem!“
„Vidíte! Někdo přece musí tu krávu zabít, abyste si mohla dát svůj biftek!“
„To musí. Člověka odsouzeného k smrti taky musí někdo popravit. Udělal byste to vy? Přesněji řečeno – zaplatil byste pár tisícovek a složil příslušné katovské zkoušky, abyste to mohl udělat?“
„Poslyšte, to přece nemůžete myslet vážně!“
„Myslím to smrtelně vážně, soudruhu kapitáne! Budete se možná divit, ale já chápu, že zvířata i lidi je občas nutné zabíjet. Chápu dokonce i to, ze tuhle NUTNOST může někdo vykonávat DOBROVOLNĚ, ale nikdy nepochopím, že ji někdo může dělat jako svoji ZÁLIBU! Že se zkrátka najdou lidé, kteří zabíjejí s POTĚŠENÍM. Kteří tomu, aby mohli zabíjet, ochotně obětují svůj volný čas, peníze i zdraví!“
„Ale …“
„Víte ostatně, že už Erasmus Rotterdamský o myslivcích napsal, že ustavičným lovem divoké zvěře dosáhnou leda toho, se v divokou zvěř promění sami?!“
„Hm,“ zamyslel se kapitán. „Nevím, kdo to byl ten váš Erasmus Rotterdamský, ale pokud měl pravdu, tak myslivec, který se promění v divokou zvěř, se může snadno stát terčem pro jiného myslivce. To tím chcete říct, slečno Součková?“