Islám a Evropa

V polovině 7. století dal bagdádský chalíf Omar spálit zbytek svazků slavné alexandrijské knihovny s odůvodněním, že "shodují-li se tyto knihy s knihou nejvyšší, pak jsou zbytečné a netřeba je schovávat. Neshodují-li se, pak jsou škodlivé a je potřeba je zničit..." Koho by tenkrát napadlo, že o tři století později poskytnou vyznavači Koránu, této "knihy nejvyšší", zaostalé křesťanské Evropě nejen vše, co zůstalo z antické řecké filozofie, ale i řadu pokročilých znalostí z matematiky, astronomie, zeměpisu, lékařství a chemie. Včetně čínského papíru a indických číslic, jimž se od té doby říká číslice arabské…

Došlo k tomu zejména v letech 929 až 1031, v období existence nezávislého Córdobského chalífátu, jehož sunnitští vládcové praktikovali Korán způsobem, jenž by se chalífu Omarovi zcela určitě nezamlouval. Díky jejich relativně tolerantní náboženské politice a podpoře vzdělanosti se Córdobský chálifát stal hospodářsky a kulturně nejvyspělejší zemí středověké západní Evropy. Po jeho rozpadu na řadu vzájemně znesvářených emirátů zahájila malá křesťanská království na severu země postupné znovudobývání (reconquistu) Pyrenejského poloostrova. Córdoba padla roku 1236, roku 1492 kapitulovala Granada, hlavní město posledního zbývajícího emirátu, a vláda muslimů ve Španělsku po takřka osmi stech letech skončila. S ní skončil i jediný úspěšný pokus o sloučení islámu s fungující ekonomikou. Evropa si nadále musela vystačit sama. Naštěstí se jí to podařilo...

Po vyčerpání dynamiky arabského džihádu převzali další šíření islámu a jeho kultury Turci. V průběhu 10. a 11. století dobyli byzantskou Malou Asii,  roku 1389 porazili na Kosově poli Srby, roku 1444 rozdrtili u Varny spojené vojsko západních a východních křesťanů, roku 1453 dobyli Cařihrad a zničili tím definitivně Byzantskou říši. Roku 1521 dobyli Bělehrad, roku 1526 porazili u Moháče česko-uherské vojsko vedené českým králem Ludvíkem Jagelonským, roku 1529 pronikli na Slovensko a do Rakouska. Jejich pokus o dobytí Vídně ztroskotal, tak alespoň roku 1541 dobyli Budín a obsadili jižní Slovensko. Na všech získaných územích pochopitelně zaváděli nejen mírumilovné islámské náboženství, ale i svůj lenní hospodářský systém, známý  dodnes jako "turecké hospodářství"...

Roku 1683 oblehla turecká armáda, vedená velkovezírem Kara Mustafou, znovu Vídeň. Po dvou měsících byla poražena armádou polsko-německou, v jejímž čele stál polský král Jan III. Sobiesky. V tureckém táboře našli spojenci hromady žoků kávových zrn, která původně považovali za krmivo pro velbloudy. O dva roky později si arménský obchodník Deodat otevřel ve Vídni první kavárnu, zatímco jeden z vídeňských pekařů začal na památku vítězství péct pečivo ve tvaru půlměsíce - symbolu, který Turci převzali ze znaku dobytého křesťanského Cařihradu...

Kromě „krmiva pro velbloudy“ padlo do rukou vítězů také několik souprav nástrojů tureckých vojenských kapel. Vhodnou kombinací s dosavadními vojenskými bubny a píšťalami vzniklo cosi, čemu se ještě v 19. století říkalo „turecká muzika“. Ta záhy upoutala pozornost příslušných armádních činitelů, neboť svou řízností, hlučností a skromnými nároky na schopnosti hudebníků skvěle vyhovovala požadavkům vojenského života. Časem tato rytmická pochodová pomůcka opustila vojenská cvi­čiště a pod něžným názvem „dechovka“ se stala poněkud řinčivým, přesto však zářícím skvostem v pokladnici lidové kultury…

V porovnání s tím, co křesťanské Evropě poskytli arabští (mnohdy spíše poarabštělí perští a židovští) učenci, se přínos tureckých muslimů může zdát banální. Jenomže učebnici algebry od Muhammada ibn Musy al-Chvárizmího z 9. století (či jeho pozdějších následovníků) dnes dobrovolně otevře málokdo. Kdežto kávu a rohlíky snídají denně miliony Evropanů. A někteří silní jedinci si k tomu s gustem poslechnou i tu dechovku...