Dva roky prázdnin (11)

Díky přehnanému sebevědomí Franty Baďuříka (a samozřejmě i Svaťově a mojí zobácké blbosti) se  nadporučíku Novákovi podařilo získat nad námi alespoň část velitelských pravomocí. V praxi to znamenolo povinné ranní rozcvičky (na které nás ale stejně dostal pouze paličatý nadporučík osobně) a účast na odpoledních nástupech k rotnímu bojovému rozdílení. Toho jsme se sice zúčastňovali, ale jeho obsah se nás absolutně netýkal, protože rozvrh služby nám určoval náčelník tiskárny a poštu nám rozděloval nadpraporčík Laurenčík. Inu, je krásná věc něčemu velet, i kdyby to bylo jen stádo dobytka, napsal kdysi vysloužilý lampasák Miguel de Cervantes y Saavedra. Nadporučíka Ing. Čeňka Nováka přitom nikdy  v životě neviděl…

Na Štědrý den 1970 odpoledne jsme zašli do lampasáky opuštěné budovy velitelství okruhu, osprchovat se teplou vodou. Po třech týdnech. Společné sprchy v kasárnách fungovaly pouze v určené hodiny a dny. A pouze pro organizovanou hygienu mužstva. Nikoli pro individuální koupání. Vzhledem k tomu, že dosavadních dvacet let jsem prožil v bytě jedna plus jedna čtvrté kategorie, mi to ani nepřišlo. Doma jsme se koupali jednou týdně v plechové vaničce. Ve vodě ohřáté na kamnech. Takže jsem si – alespoň v tomhle ohledu – na vojně vlastně polepšil...

Z mazáků, jejichž výsadou bylo jezdit domů na Silvestra (Vánoce byly pro děti a holuby), zůstali v kasárnách tři: Truněček, Baďuřík a Pácha. Táborák Bartůněk by správně neměl vykonávat základní službu ani v rodném kraji, natož v rodném městě. Protože však chybička se (díky protekci) vloudí vždycky, stalo se. V kasárnách se nezdržoval ani ve všední dny, natož o svátcích. Svým způsobem tak o pár desítek let předběhl dobu… Svobodník Herman a "mladí" (kromě Svati Medka a mne) jeli domů. Štědrý večer jsme chtěli strávit na světnici. V klidu. Když bylo všechno připraveno, stromek, jídlo, cukroví, a dokonce i televize vypůjčená na svátky z tiskárny, přišel pro nás dozorčí roty s tím, že máme okamžitě nastoupit na jídelnu kuchyňského bloku...

Šli jsme. Co nám zbývalo. Na jídelně nás čekala scéna jako vystřižená z vojenských osvětových filmů. Anebo z mnohem pozdějšího zfilmování Škvoreckého Tankového praporu… Prostřené stoly, dojatý velitel provozního pluku plukovník Malý s politrukem a manželkou, pár nižších šarží, rozpačití vojáci základní služby. Vesměs přirozeně z prvního ročníku. Po krátkém plukovníkově proslovu začaly obřadné vojenské Vánoce. Hovězí polévka s nudlemi, smažený řízek, bramborový salát. Klasické menu pro vojenské slavnostní chvíle. K tomu dvě láhve piva „na muže“. Sedmička bílého vína na tři. Tehdy se ještě v armádě o Vánocích a na Den armády (6. října) fasoval alkohol. V předcházejícím výcvikovém roce dokonce v místní armě čepovali sedmistupňové pivo. Mělo to prý svoje výhody. Problémoví jedinci nemuseli chodit na vycházky a opíjeli se přímo v kasárnách. A veřejné mínění bylo spokojeno, neboť v ulicích se civilním opilcům nepletli do cesty opilci vojenští…

Ukázněně jsme vyslechli chlapsky jímavé projevy, snědli řízky i salát, vypili přídělový alkohol. Při první vhodné příležitosti jsme zmizeli. Mohli jsme si to dovolit, protože nadporučík Novák měl naštěstí dovolenou. Vánočního dárku jeho přítomnosti nás přísný (ale v tomto případě opravdu spravedlivý) plukovník Malý přece jenom ušetřil…

Večer  pak proběhl v klidu. Jedli jsme řízky,saláty a cukroví od maminek, pili pivo a lihoviny ze státního obchodu a dívali se střídavě na všechny dva programy Československé televize. Mazáci se netajili uspokojením nad tím, že za rok touhle dobou už budou doma. Nám, holubům, tím na náladě nepřidali. Citlivý Svaťa Medek raději co nejdřív usnul, ale já jsem si poprvé po takřka třech měsících připadal jako člověk. Přestože jsem věděl, že po svátcích mi vyjde v rozkaze již druhý kázeňský trest mé nedlouhé vojenské kariéry. Seru na vás, myslel jsem si a upíjel z porcelánového hrnku pivo. Přece nebudu na Štědrý večer chlemtat z láhve! Začínal jsem tušit, jak lze ty dva roky přežít. Člověk prostě zapomene na svět, který zůstal tam venku a který obývají lidé, které kdysi dávno znával. Třeba nějaká slečna Jana… A začne považovat za normální svět, ve kterém žije nyní. A lidi, se kterými žije. Se kterými musí žít. Vezme prostě  na vědomí, že normální je tento svět a tito lidé. Jinak to nejde. Asi ne. Ale je to opravdu normální?!

Za okny bez ustání chumelilo. U brány kasáren plechově drhly o kostrbatou dlažbu vjezdu lopaty. Dozorčí důstojník pluku poslal vojáky, potrestané vězením po službě čili dekou, odklízet sníh. Možná jako dárek pod stromeček…

Nakonec jsem, jak jinak, sáhl po knížce. Už dávno to nebyl Marcus Aurelius. Konečně se mi dostali do rukou zakázaní Švandrlíkovi Černí baroni. A tak, zatímco venku na chodbě poslouchal otrávený pomocník dozorčího roty z erárního tranzistoru koledy, já si četl – a nadšeně s přečteným souhlasil: „…ať si pánové nemyslej, že ze mně budou dělat vola, já jim na vojnu seru a na ostražitost taky. Mně ať každej políbí prdel…“